Další vyprávění od cestovatelky Terky, které navazuje na článek Kanada je tady!

Vystupujeme z letadla a začíná sněžit.

Zjišťujeme, že duben není asi tak úplně ideální doba k návštěvě Kanady, byť dle dostupných informací den před naším příletem chodili místní v žabkách.

Nevadí, neztrácíme úsměv na rtech, první chlap, kterýho potkáváme, je sakra hezkej celník. Všech se nás ptá, proč jedeme do Kanady. No jasně, najít si tady za 14 dní chlapa, vdát se a už se nevrátit. Všechny se ho chceme zeptat, jestli si nás nechce vzít. Nekouká se moc přátelsky, tak to hodně rychle vzdáváme. Následuje imigrační oddělení a spousta otázek. Na tohle se nejde připravit, každýho se ptají na něco jinýho. Mně se třeba ptali, kde budeme zůstávat a u koho a jestli když nás tam bude 5, je ten kamarádky byt dost velkej. Sakra v Kanadě máte všechno velký!!! Jsi vůbec odsuď? Vsadím se že ne, protože v Kanadě není nikdo z Kanady. No nic, dostáváme razítko do pasu a tři měsíce tu můžeme nerušeně žít.

Žádný jiný dokumenty nikdo vidět nechce. A že jsme se na nich nadřely. Přesnej itinerář, výpisy z účtů, vytištěný víza a bůhví co ještě. Bály jsme se deportace, přece jenom by to byl trochu drahej výlet na letiště do Toronta.

Problém číslo 4, pokud dobře počítám.  Jdeme si pro kufry a prostě jeden nemáme. Zůstal v Amsterdamu. Péťa brečí a je na nervy. Řeší to snad celý letiště v Torontu a k tomu ještě další 3 lidi v Praze, kterým to píšu hned po připojení na WiFi. Po hodině odcházíme logicky bez kufru, s deseti cárama papíru, který jsou k ničemu a Péťa pořád brečí. Venku pořád sněží. Zatím to ještě neřadím na seznam problémů, ale to taky příjde.

Hlavní je, že jsme v Kanadě, přijela pro nás naše dámička Nikola autem a my můžeme odjet k ní domů, do toho bytu, kam se určitě v 5ti lidech nevejdeme. Vlastně se nám nešlo moc dobře poskládat do toho auta a to jsme ještě ke všemu neměly jeden kufr.  A jak už jsem zmínila, v Kanadě je všechno velký, takže i auta. Dobře, to naše bylo oproti jiným tak střední. Ale u nás v Čechách je takový auto velký. Nevím,jestli teď mám machrovat, že vím, co to bylo za typ auta, ale už jsem to auto zmínila tak 47x, takže by se to možná hodilo. Ale dobře, nebudu zas tak moc chytrá a zkopíruju to z wikipedie. The Nissan Rogue is a compact crossover SUV.

2. dubna 2016- Toronto, mezinárodní letiště Pearson

Nemůžu napsat, že dobrodružství začalo právě tady. To už se prostě dělo, jenom to žádný z nás pořád nedocházelo.  A víte proč? No jednak sněžilo (jo v dubnu, v Kanadě, to jsme fakt nečekaly) a jednak výhled z letadla mě dost vyděsil. Ta strana Toronta, kterou jsem viděla já, bylo to nejošklivější město, co jsem kdy v životě viděla. A nic se nezměnilo ani při přejezdu do Kitcheneru. To je město vzdálený asi 100 km od Toronta, kam jsme měly namířeno na prvních pár dní. Cestou v autě jsem koukala ven a nestačila jsem se divit, jak je tam všechno velký, totálně obrovský a taky neskonale hnusný.

Prostě tam nikde vůbec nic nebylo, jenom jeden neskonale velkej lán země, ani jeden náznak kopečku a na stromech jenom holý větve. Jo a pořád sněžilo.

Myslím, že jsem si v duchu říkala, co tam vlastně dělám, když mě to ani nikdy nelákalo a že jsem teď měla sedět v letadle do Chile, kam jsem vážně moc chtěla letět. Do toho mě děsila představa 14-ti dnů se čtyřma holkama. Ale pořád jsem měla nějakou naději, že si najdu toho manžela a všechno bude dobrý.

Čau Terka

Terka
Jmenuju se Terka. Moc nemám ráda lidi, potřebuju mít svůj klid. A z toho pramení můj sakrastický styl psaní, který je někdy až sprostý. Ano, jsem sprostá. Ráda říkám věci tak, jak je vidím já, bez příkras a bez zbytečných pozlátek. Ale to vůbec neznamená, že jsem negativní úplně ke všemu a nemám díky tomu žádný hezký zážitky. Naopak. Mám jich hodně a dlouho na ně budu vzpomínat. Cestuju ráda. Kamkoliv. Do zahraničí a i třeba jenom do vedlejší vesnice. Prostě jenom abych se podívala někam, kde jsem ještě nebyla. Od malička jsem navštívila docela hodně zemí. Bohužel spoustu věcí si nepamatuju, protože jsem byla hodně malá a nemůžu o tom napsat. Zkusím to spočítat. Tunisko, Švýcarsko, Itálie, Kypr, Egypt, Francie, Kréta, Španělsko, Anglie, Belgie, Chorvatsko, Ukrajina, Mallorca, Maroko, Kanada a USA. No a někde jsem byla i třeba třikrát. A taky jsem byla v Polsku, na Slovensku a v Německu, ale kdo tam nebyl. Takže to se nepočítá. Vlastně se nepočítá skoro nic, protože to především byly dovolený s rodičema. Ale kdyby nás rodiče nikam nebrali, asi by se ve mně nikdy neprobudila myšlenka procestovat svět a podívat se všude tam, kam chci.

Okomentovat