Minulý článek malinko odběhl od naší velevýpravy směrem k turismu, cestovkám a tak možnostem cestování vůbec. Původně jsem chtěla pokračovat naším odjezdem do Vietnamu, ale nějak mi to nedalo. Ta myšlenka o cestovkách i „necestovkách“ prostě musela ven. Jakým způsobem cestovat je totiž ta první a nejzákladnější otázka, kterou bychom si měli všichni položit. 🙂

Ale teď abychom se vrátili zpátky k Vietnamu.

No a tak byl říjen. Máme letenku a jinak žádný extra plány. Měli jsme se sejít s Tomášem, který nás bude dva dny vzdělávat na téma „jak přežít“ a pak nás zanechá osudu a zhruba jsme tušili, jakou část Vietnamu chceme projet.

Letadlo Emirates

Máme teda zapakovaný ty dvě krosny z 50 % procent plné zbytečností, což ovšem v tu chvíli ještě nikdo netuší a děda nás veze na letiště.

Obě mamky jsou vyděšený, táta nám řekl, že na tuhle stranu Země by v životě neletěl, moje spolubydlící se ptala, jestli se nebojíme, že tam chytneme ebolu a babička v podstatě nespala od chvíle, co jsme se zmínili, kam že se to chystáme. Jo… možná, že k tomu trochu přispěl fakt, že si v první chvíli spletla Vietnam s Koreou a dost dlouho trvalo, než se nám podařilo jí uklidnit. Sečteno podtrženo to všichni přijali s velkou radostí a nadšením.
P.S. Když jsme babičce letos zmínili další cestovní plány, prosila nás, ať jedeme do Vietnamu, tak to vidíte. 🙂

Cestou na letiště panuje klasická předodletová schýza z toho, co jsme zapomněli, mohli zapomenout nebo bychom zapomněli, kdybychom nezapomněli. Smiřujeme se s tím, že teď už to asi nevyřešíme a na letišti to zase střídá moje nenávist k přehnaně včasným příchodům a včasným příchodům vůbec. Filip mi s klidnou hlavou vysvětluje, že na letišti je prostě lepší být včas a já si vybavuji oblíbenou větu mého táty, který vždycky říkal

,,Dělej, všude chodíš pozdě, letadlo na tebe taky čekat nebude!!“

A určitě mají oba pravdu, na tom se shodneme. Ale ty 2 hodiny předem jsou na můj vkus opravdu hodně. Co tady proboha budeme dělat? Zní mi v hlavě a celých těch 120 minut trvá nejmíň 685 minut.

Konečně těch 685 minut uplynulo a sedíme v letadle, kde nás čeká 6ti hodinová cesta do Dubaje. Bůh žehnej počítačovým hrám (zejména ping pongu), filmům a obludnému obžerství u Emirates, kteří prostě snad celou dobu nosí nějaké jídlo, které je navíc lepší, než v kdejaké restauraci v Čechách. Což je smutné, ale je to fakt. Takže když budete chtít zajít na dobrou večeři, kupte si letenku, protože to možná bude snazší, než jít na dobrý jídlo s nohama na zemi. 🙂

Letiště Dubaj

V Dubaji máme 12 hodin na rozjímání a bloumání. A přitom se mi právě v hlavě zrodila tahle myšlenka. Taky vás na letišti někdy napadlo na co, že to jsou ty ploché jezdící eskalátory alias travelátory? Mě jo. A moje pohoršená reakce byla asi jako ,,To už jsou dneska lidi líný i chodit po rovině? Hrůza.“ Tahle moje sportovní myšlenka mi vydržela přesně do chvíle, než jsme se rozhodli přejít terminál B a C, což je dálka asi jako z Prahy do Vídně. Od té doby už si tuhle blbou otázku si nekladu a nechám se vozit.

Filip měl zase jinou filozofickou otázku ,,Jak je možný, že ty spací lehátka jsou pořád zabraný? Jak se tam ty lidi dostali, když byly zabraný?“ Takže jestli si tuhle otázku nechcete pokládat, běžte rovnou spát na začátek terminálu C (brány 36 až 50). Je tam měkký kobereček a navzdory tomu, že Dubajské letiště je pořád narvané k prasknutí, tak tady nepotkáte nikoho kromě dalších spáčů.

Následuje další let a s ním několik dalších hodin hraní ping pongu, čučení z okýnka a vyplňování formuláře, ve kterém se svěřujeme v jakých zemích jsme byli za poslední týdny a jestli jsme neprodělali nějakou ze zmíněných nemocí. Vzhledem k tomu, že jsme většinu nemocí v angličtině neznali, byla to docela sranda. Všechno se to dělo kvůli hrozbě eboly. V příletové hale v Ho Chi Minh City ve Vietnamu to vypadalo jako na izolovaném protiinfekčním oddělení, kde od nás zelení mužíčci v rukavicích a rouškách vybírali zmíněné formuláře a člověk se modlil, aby náhodou nezakašlal. 🙂

No dost zvláštní pocit hned po příletu. Ještě víc zvláštní ale bylo, když jsme přistávali. V tu chvíli jsem vlastně ani nevěřila, že jsme vážně ve Vietnamu. Venku byla tma a připadalo mi neskutečný, že jsme na druhém konci světa. 

Vycházíme z letištní haly a do nosu nás praští vedro, vlhko a takový zmatek, který si jen těžko představíte. Na všechno koukáme jak blázni, nemůžeme se ani dopočítat množství skútrů všude kolem a v hlavě máme jedinou otázku. Jak tohle zvládneme?

Pokračování v tomto článku. 🙂

Judit

Dubaj z letadla.

Noční Ho Chi Ming City

Judita
Zdravím všechny! Jmenuji se Judita a jsem srdcem i hlavou celého blogu. V rámci projektu se starám o tvorbu webu, grafiku a design, texty, fotografie i marketing a výběr zboží. Dělám zkrátka vše od shora dolů, jak to tak u malých projektů bývá. :-) Od malička dělám to, co mě nejvíc baví. Tvořím.

Okomentovat