Další vyprávění od cestovatelky Terky, které navazuje na článek 2. dubna 2016 – Toronto, mezinárodní letiště Pearson je tady!

Péťa nemá kufr a my nemáme alkohol. Jedeme do Walmartu pro oblečení a do LCBO pro alkohol.  LCBO je takovej speciální obchod na alkohol. Prostě v normálním obchodě ho neseženete. Buzerace.

Ve Walmartu Péťa kupuje džíny za 10 dolarů a pokračujeme dál. Alkohol tam moc levnej není, ale tak to asi není skoro nikde, krom u nás v Čechách, v Rusku a na Ukrajině. Holky si koupily nějaký víno, takovou tu velkou krabici, myslím že měla 3 litry. No pro ně to bylo samozřejmě málo, že jo, ale bylo to asi to nejlevnější co sehnaly. Myslím, že si bylo taky okolo 10ti dolarů.

Já jsem zůstala Čechem a koupila jsem si pivo. Nebo možná dvě. Pátrání po tom nejlevnějším se úplně nevyplatilo, protože tam žádný nejlevnější pivo nebylo. Ale zase měli Staropramen.

Jo a jedna věcná. Kontrolujou tam občanky a to jakože všem. Takže pokud vidí, že jste skupina, co přišla spolu a platit jdou třeba dva, tak občanku musí ukázat všech 5 lidí a kdyby jí jeden z vás neměl, tak máte prostě smolíčka pacholíčka.

Po návratu zpět na ubikace jsem začala jsem být unavená. V letadle jsem nespala a ráno jsem vstávala myslím že ve 4 hodiny. Prostě jsem si chtěla jít na chvíli lehnout, to je přece normální. Jenomže mi to bylo zakázané, že prý to bude ještě horší a nepřehodím se na jiný časový pásmo a bla bla bla, večer jdeme do baru, bla bla bla. Tak tohle přesně nesnáším, když mi někdo odpírá moje pohodlí a nutí mě dělat něco, co je mi proti srsti a já nemůžu být ani chvilku sama. Takže rada pro Vás. Pokud cítíte nějakou potřebu, víte co Vám udělá dobře, neposlouchejte ostatní a zařiďte se podle sebe. Vy se znáte nejlíp.

Samozřejmě že mi dvě blbý hodiny spánku dodaly spoustu energie. A taky jsem byla schopna racionálně přemýšlet. Ne jako Péťa, kterou nenapadlo nic lepšího, než mě probudit tím nejhorším způsobem a to tak, že na mně skočila do postele a řvala mi do ucha: „Vstávej, jedeme do baru!“  Tak jsem k mé nelibosti vstala, abych vzápětí zjistila, že jsou všechny 4 po požití alkoholu a nikam se nepojede, protože nemá kdo řídit. Začínám nenávidět všechno a všechny, celou Kanadu, všechny lidi na světě, všechny bary na světě, všechen alkohol světa a všechen sníh světa.

Od našeho příjezdu nasněžilo už asi metr a všechno co se děje, se mi vůbec nelíbí a začínám být nepříjemná a hejtuju totálně všechno. Těšila jsem se totiž do pravýho country baru a na jízdu na bejkovi.

Nakonec se vše v dobré obrátí a ve dveřích se zjeví náš afgánský přítel. To je asi tak všechno, co o něm můžu říct. Lupne do sebe pár skleniček vína. No co, v Kanadě prej všichni říděj pod vlivem. Teda jenom Kanaďani. Spolubydlící Sarah nám půjčuje svoje kovbojský boty a jsme ready vyrazit. Cesta je příšerná, pořád strašně sněží, dálnice je jako hokejová plocha a vzadu v autě sedíme 4. Péťa to zase schytává, protože je nejmenší. V případě že nás bude někdo stavět se skrčí na zem a bude předstírat, že je deka. Tohle si myslím vymyslela sama. Víno funguje.

Do baru jedeme do Guelphu, je to asi 25 km. Vyrazili jsme pozdě, takže jsme i pozdě dorazili. Mohlo být po 23 hodině. U nás to sice začíná v tuhle hodinu žít, ale tam umírat, protože ve dvě hodiny ráno je večerka. Striktní. Všude. Opět ukazujeme občanky. Myslím, že tam lidi pod 21 let nepouštěj. Jdeme na bar a chceme točený pivo, jenomže nám nikdo nerozumí a tak dostáváme třetinku za 4,50. Bylo to pivo Coors Light. Americký. Not bad, ale naše pivo je naše pivo a budu ho bránit úplně vždycky.

Bar je taková velká stodola, teda vlastně srub po kanadsku a je tam úplně narváno. Na podiu hraje kapela a všichni tancujou. Bylo to takový to typický moderní country. Některý písničky určitě znáte i od nás z rádia, jenom si neuvědomujete, že je to country, protože u nás to prostě nefrčí.

Tam ale evidentně každej jede na country vlně. Koukáme na to jako na zjevení, protože tohle nám fakt přijde divný, ale chceme se bavit. Zároveň se stydíme a bojíme se, jestli nevypadáme moc evropsky a podezřele. Řekla bych že jo.

Po chvíli je středobodem mého zájmu takovej ten simulátor jízdy na bejkovi. Asi hodinu a dvě piva se odhodlávám a nechám se přemlouvat a nakonec jdu na věc. Celá ta věc okolo vypadá jako ring pro zápasy v bahně s tím rozdílem, že uprostřed je ta býčí atrapa.

Sundavám boty a přichází problém, jak se dostat „do sedla“. Tak měla bych to zvládnout, jezdím přeci na koni. Nechci si utrhnout nějakej trapas, protože se kouká dost lidí a tak se modlím, ať se mi to povede napoprvé. Daří se, já sedím a další krásnej Kanaďan spouští ten stroj hrůzy. Až doteď jsem si myslela, že to je sranda a nechápala jsem, proč z toho všichni v těch amerických filmech pořád padaj. Nechtěla jsem samozřejmě vypadat trapně a hned spadnout, vyhrála jsem přeci jednou na dětským táboře jízdu na barelu ve vodě (jediná soutěž, co jsem kdy vyhrála). Zatla jsem všechny potřebný stehenní svaly co mám a pokračovala jsem v modlení, ať vydržím aspoň 30 sekund.

Po chvíli se ozvalo moje staré zranění z dob mé největší jezdecké slávy a myslela jsem, že moje kyčle asi prasknou na místě. Prostě pohyby býka po chvíli začaly být velice nepředvídatelné a já letěla dolů. Ale měla jsem pocit, že jsem něco dokázala a že jsem fakt dobrá a jako jediná jsem se k tomu odhodlala a odcházela jsem se zážitkem. Kdo ví, jestli se mi ještě někdy takováhle šance naskytne. Krásnej Kanaďan se usmál a řekl něco jako good a já blbá jsem se kvůli tomu nepodívala na svůj čas. No a pokračování příště…

Čau Terka

Terka
Jmenuju se Terka. Moc nemám ráda lidi, potřebuju mít svůj klid. A z toho pramení můj sakrastický styl psaní, který je někdy až sprostý. Ano, jsem sprostá. Ráda říkám věci tak, jak je vidím já, bez příkras a bez zbytečných pozlátek. Ale to vůbec neznamená, že jsem negativní úplně ke všemu a nemám díky tomu žádný hezký zážitky. Naopak. Mám jich hodně a dlouho na ně budu vzpomínat. Cestuju ráda. Kamkoliv. Do zahraničí a i třeba jenom do vedlejší vesnice. Prostě jenom abych se podívala někam, kde jsem ještě nebyla. Od malička jsem navštívila docela hodně zemí. Bohužel spoustu věcí si nepamatuju, protože jsem byla hodně malá a nemůžu o tom napsat. Zkusím to spočítat. Tunisko, Švýcarsko, Itálie, Kypr, Egypt, Francie, Kréta, Španělsko, Anglie, Belgie, Chorvatsko, Ukrajina, Mallorca, Maroko, Kanada a USA. No a někde jsem byla i třeba třikrát. A taky jsem byla v Polsku, na Slovensku a v Německu, ale kdo tam nebyl. Takže to se nepočítá. Vlastně se nepočítá skoro nic, protože to především byly dovolený s rodičema. Ale kdyby nás rodiče nikam nebrali, asi by se ve mně nikdy neprobudila myšlenka procestovat svět a podívat se všude tam, kam chci.

Okomentovat