A touhle větou se měníme na 5 holek bez rozumu ale zároveň se nám naše mozky můžou uvařit, jak usilovně o tom přemýšlíme a vymýšlíme do poslední detailu cestu vlastně kamkoliv, kde nebude sníh a zima.

Pro mě začíná můj život opět dostávat smysl a jiskru. Skoro tak jako po tom brunchi, jenom jako kdybych snědla dva a ještě jsem k nim měla zmrzlinu.

Pro sebe se v duchu modlím, ať tohle vyjde. Po návratu domů, bylo to tak okolo deváté hodiny večerní, zasedáme všechny za notebooky, mobily a tablety a začínáme hledat ty levný letenky. Kamkoliv. V úvahu připadá všechno, co bude levný a když to bude hodně levný, tak letíme i daleko. V úvahu připadá i Mexiko, ale nakonec je asi o 30 dolarů dražší než Florida, takže Florida nakonec opravdu vítězí. Chtěli jsme do Miami, ale z Toronta tam prostě nic neletí.

Zasněžená auta v Kanadě.

Takže kupujeme letenky od Lowcost společnosti SunWing do Orlanda. Víte kam pojedete s celou rodinou? Do Disney Worldu v Orlandu na Floridě! Je vám tohle povědomý? Pamatujete si takovou tu reality show Vítejte doma? Jo, tak přesně odtud to mám. Ty Pennington to tam ječel skoro v každým díle a všichni se hrozně těšili do Disneylandu. Plus vám k tomu za tejden přestavěli barák, jen tak mimochodem. Mně nikdo barák nestaví, ale letím do Orlanda.

Letenky jsou koupený, teď už zbývá jen vyřídit ESTA víza pro vstup do USA. Do Kanady to byla přeci hračka, do USA to bude to samý. Za 10 minut vyplníš žádost na internetu a za 15 minut ti přijde odpověď. Takže omyl. Každá jsme u vyplňování svojí žádosti strávila minimálně 20 minut. Ptají se na všechno, na jména rodičů, snad i na jejich data narození, nespočet otázek, jako například : Byli jste někdy na území USA trestáni za zločin? A podobně. A samozřejmě adresu, na které se budete zdržovat v USA. A my, velký cestovatelky žádnou nemáme. Ctrl+C, Ctrl+V, první nejlevnější hotel z booking.com a posíláme amíkům peníze.

Tohle vízum stojí myslím 15USD. Čekáme na potvrzení. Už je asi 11 hodin večer. Letadlo letí asi v 6:30 ráno, ale jelikož je to mezinárodní let, rozhodujeme se být na letišti opravdu co nejdřív, tedy 2,5 hodiny před odletem, to znamená ve 4:00AM. Odjezd z Kitcheneru 1:00AM. Počítáme s velkou rezervou na cestu do Toronta. Dálnice se mezitím změnila v superobří slalom. Po uplynutí 15-ti minut kontrolujeme e-mail a potvrzení nikde. Potvrzení nikde ani po 30-ti minutách. Začínáme lehce panikařit, protože letenky jsou už zaplacený. Do toho se ozve Péťa: „Já ale pořád nemám kufr, jestli mi ho nepřivezou, tak nikam neletím!“ a už skoro brečí. My ostatní, s nervama v kýblu na ní hystericky řveme, že to teda letí.

00:00. Kufr a potvrzení pořád nikde. Nikola říká, že už na letiště nevolá, že na to nemá nervy.

Tak volám já a ptám se, kde je ten kufr. „No on už vám ho kurýr veze, ale na dálnici je zácpa a je kalamita, ale ten kufr do 00:45AM přiveze.“ Víza pořád nikde. Už to začíná bejt fakt divný a tak si jdu vygooglit, kolik času na to vyřízení mají. 72 hodin. Sesypávám se na zem a už mlčím. Pak se asi stal zázrak, přišlo potvrzení a opravdu v 00:45AM kurýr dovezl kufr. Péťa jenom přeházela věci do batůžku, pak jsme naložily všechno do auta a výlet začal. První písnička, co hráli v rádiu byla od Black Eyed Peas – I Gotta Feeling. I gotta feeling that tonight’s gonna be a good night. Náhoda? Nemyslím si, spíš osud.

Cesta autem na letiště byla peklo. Odevzdaly jsme psa k paní na hlídání (ano, tahle služba tam funguje a docela dobře a za fér cenu. Zmiňuju jen tak pro info, kdybyste někdo měl podobnej problém a nechtěl brát psa na Floridu) a vydaly jsme se na stokilometrovou cestu po bruslící ploše. Vyjely jsme s velkým předstihem, nechtěly jsme riskovat, že nám to uletí. A tak jsme aktivně byly na check-inu úplně první. Už tam viděl ten týpek za přepážkou, jestli máme ty americký „víza“. A chtěl po nás nadiktovat adresu hotelu. Kterou jsme samo sebou neznaly. Takže jsme zase na bookingu našly ten hotel, ve kterým jsme vůbec nehodlaly bydlet a adresu mu s ledovým klidem nadiktovaly.

O 10 minut později, před dalším výslechem a dalším vyplněním jakéhosi lístku, jestli něco nepašujem, jsme krutě zalitovaly. Se staženejma prdelkama jsme čekaly na to, jak nám pan celník, v horším případě paní celnice, oznámí, že jsme deportovaný a nikam neletíme. Nervy v hajzlu po kolikátý? Naštěstí nás Amerika chtěla a dostaly jsme palubní vstupenky. Ale teď přichází na řadu to slavný:

Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.

Protože jsme na Kanadský půdě, ačkoli v letadle, zůstaly ještě minimálně další dvě hodiny a to kvůli tomu, že byla fronta letadel na postříkání zelenou nemrznoucí kapalinou, abychom teda vůbec mohli odletět. Když bylo těch -40°C a pořád sněžilo. Že jo.  Nejezděte do Kanady v dubnu. Nikdy. Všechno bude proti vám a když budete chtít uprchnout, bude vás to stát skoro všechno.

Závěrem bych chtěla říct, že ten pocit, kterej jsem měla v 9 hodin ráno, když jsem stála na letišti v Orlandu, kolem mě byly palmy, svítilo sluníčko a bylo příjemných 25°C, vlhkost vzduchu 90%, byl asi ten nejbáječnější a nejšílenější pocit na světě.

Terka

Pohled z letadla. Pohled z letadla.

Silnice na Floridě.

Terka
Jmenuju se Terka. Moc nemám ráda lidi, potřebuju mít svůj klid. A z toho pramení můj sakrastický styl psaní, který je někdy až sprostý. Ano, jsem sprostá. Ráda říkám věci tak, jak je vidím já, bez příkras a bez zbytečných pozlátek. Ale to vůbec neznamená, že jsem negativní úplně ke všemu a nemám díky tomu žádný hezký zážitky. Naopak. Mám jich hodně a dlouho na ně budu vzpomínat. Cestuju ráda. Kamkoliv. Do zahraničí a i třeba jenom do vedlejší vesnice. Prostě jenom abych se podívala někam, kde jsem ještě nebyla. Od malička jsem navštívila docela hodně zemí. Bohužel spoustu věcí si nepamatuju, protože jsem byla hodně malá a nemůžu o tom napsat. Zkusím to spočítat. Tunisko, Švýcarsko, Itálie, Kypr, Egypt, Francie, Kréta, Španělsko, Anglie, Belgie, Chorvatsko, Ukrajina, Mallorca, Maroko, Kanada a USA. No a někde jsem byla i třeba třikrát. A taky jsem byla v Polsku, na Slovensku a v Německu, ale kdo tam nebyl. Takže to se nepočítá. Vlastně se nepočítá skoro nic, protože to především byly dovolený s rodičema. Ale kdyby nás rodiče nikam nebrali, asi by se ve mně nikdy neprobudila myšlenka procestovat svět a podívat se všude tam, kam chci.

Okomentovat