Hotovo, zabaleno, letíme do Vietnamu

Aneb zábavné vyprávění o tom, co se dělo před naší velkou cestou.

To nejnovější

spot_img

V minulém článku jsme si trochu úsměvně přiblížili způsoby cestování a teď mám pro vás vyprávění z naší první cesty do Asie. V tu dobu jsme měli koupenou letenku, 2 krosny a dohodnuto, že nás kamarád Tomáš vyzvedne na letišti v Ho Chi Minh City, kde žije. Dalším a jediným plánem bylo, že nás během 2 dnů seznámí s novým světem a pak nás vypustí do divočiny. Co vám budu povídat, nevěděla jsem, jestli se víc těším, nebo mám staženou pr… Vždyť do té doby jsem byla nejdál v Turecku, v 15 letech, v hotelu a all inclusive.

Máme teda zabalené ty dvě krosny z 50% plné zbytečností, což ovšem v tu chvíli ještě nikdo netuší a jedeme na letiště.

Obě mamky jsou vyděšené k smrti, můj táta nám řekl, že na tuhle stranu země by v životě neletěl, moje spolubydlící se ptala, jestli se nebojíme, že tam chytneme ebolu a babička v podstatě nespala od chvíle, co jsme se zmínili, kam se chystáme. Možná, že k tomu trochu přispěl fakt, že si v první chvíli spletla Vietnam s Koreou… Sečteno podtrženo to všichni přijali s velkou radostí a nadšením.

Cestou na letiště panuje klasická předodletová schýza z toho, co jsme zapomněli, mohli zapomenout nebo bychom zapomněli, kdybychom nezapomněli. Smiřujeme se s tím, že teď už to asi nevyřešíme a na letišti to zase střídá moje nenávist k přehnaně včasným příchodům a včasným příchodům vůbec. Filip mi s klidnou hlavou vysvětluje, že na letišti je prostě lepší být včas a já si vybavuji oblíbenou větu mého táty, který vždycky říkal

,,Dělej, všude chodíš pozdě, letadlo na tebe taky čekat nebude!!“

A určitě mají oba pravdu, na tom se shodneme. Ale ty 2 hodiny předem jsou na můj vkus opravdu hodně. Co tady proboha budeme dělat? Zní mi v hlavě a celých těch 120 minut trvá nejmíň 10 hodin.

Konečně těch 10 hodin uplynulo a sedíme v letadle, kde nás čeká 6 hodinová cesta do Dubaje. Bůh žehnej hrám, filmům a obludnému obžerství u Emirates, kteří prostě snad celou dobu nosí nějaké jídlo, které je navíc lepší, než v kdejaké restauraci. Takže když budete chtít zajít na dobrou večeři, kupte si letenku.

V Dubaji máme 12 hodin na rozjímání a bloumání. A přitom se mi právě v hlavě zrodila tahle myšlenka.

Taky vás na letišti někdy napadlo na co, že to jsou ty ploché jezdící eskalátory alias travelátory?

Mě jo. A moje pohoršená reakce byla asi jako ,,To už jsou dneska lidi líný i chodit po rovině? Hrůza.“ Tahle moje sportovní myšlenka mi vydržela přesně do chvíle, než jsme se rozhodli přejít terminál B a C, což je dálka asi jako z Prahy do Vídně. Od té doby už si tuhle blbou otázku si nekladu a hrdě se vozím.

Filip měl zase jinou filozofickou otázku

,,Jak je možný, že ty spací lehátka jsou pořád zabraný? Jak se tam ty lidi dostali, když byly zabraný?“

Takže jestli si tuhle otázku nechcete pokládat, běžte rovnou spát na začátek terminálu C (brány 36 až 50). Na zemi je tam měkký kobereček a navzdory tomu, že Dubajské letiště je pořád narvané k prasknutí, tak tady nepotkáte nikoho kromě dalších spáčů.

Následuje další let a s ním několik dalších hodin hraní ping pongu, čučení z okýnka a vyplňování formuláře, ve kterém se svěřujeme v jakých zemích jsme byli za poslední týdny a jestli jsme neprodělali nějakou ze zmíněných nemocí. Vzhledem k tomu, že jsme většinu nemocí v angličtině neznali, byla to docela sranda. Všechno se to dělo kvůli někdejší hrozbě epidemie eboly. V příletové hale v Ho Chi Minh City ve Vietnamu to dokonce vypadalo jako na izolovaném protiinfekčním oddělení, kde od nás zelení mužíčci v rukavicích a rouškách vybírali zmíněné formuláře a člověk se modlil, aby náhodou nezakašlal.

P.S. Pokud toto čtete po roce 2019, už asi tušíte, jaké to asi muselo být. 😀

No dost zvláštní pocit hned po příletu. Ještě víc zvláštní ale bylo, když jsme přistávali. V tu chvíli jsem vlastně ani nevěřila, že jsme vážně ve Vietnamu. Venku byla tma a připadalo mi neskutečný, že jsme na druhém konci světa.

Vycházíme z letištní haly a do nosu nás praští vedro, vlhko a takový zmatek, který si jen těžko představíte. Na všechno koukáme doslova jako blázni, nemůžeme se ani dopočítat množství skútrů všude kolem a v hlavě máme jedinou otázku.

Jak tohle zvládneme?

Judit

Napište komentář

Napište komentář
Zde napište své jméno

spot_img
spot_img

Z našich cest