Pět měsíců v Indonésii už bude brzo za námi, a kromě hromady zážitků a zkušeností si s sebou domů povezeme šílenou chuť na domácí jídlo a skleničku láhev dobrého vína. Na voňavé sýry, olivy, sušená rajčata a obyčejné brambory s tvarohem.
A hlavně na CHLEBA S MÁSLEM.
Mňam. Obyčejný chleba, který má v těchto řádcích neobyčejnou sílu.
Když jsme byli doma, vůbec jsme si nevážili obyčejných věcí, jako je právě chleba. Možná si říkáte, že by vám nechyběl, protože ho moc nejíte. Omyl. Po několika měsících v Asii nám začaly chybět i věci, které jsme brali jako samozřejmost. Naopak věci, které nám doma připadaly nezbytné se ukázaly jako zbytečnosti. Čas od času narazím v diskuzi na příspěvky tipu, balijské jídlo by se mi nikdy nepřejedlo, byl jsem tam 14 dní a bylo to vynikající, mnohem lepší než u nás. Nebo určitě tam máte hromadu mnohem lepší zeleniny a ovoce než my v Čechách. A ten výběr surovin, ten musí být mnohem lepší. Máte se tam prostě určitě o hodně lépe, než my tady.
Najednou v těch větách vidím nás před pár lety, než jsme začali plnit sny a objevovat podstatu štěstí. A i přesto, že v těchto řádcích jde zdánlivě “jen“ o jídlo, uvnitř je něco mnohem hlubšího.
Na cestách jsme potkali spoustu zajímavých lidí, kteří nás inspirovali.
Třeba sympaťáka Harrise z Jávy, který zná každý kout své obrovské země a pamatuje si každý detail. Dlouhovlasého chlapíka Hama z chudé rybářské rodiny na Sulawesi, který procestoval kus světa, naučil se 5 jazyků včetně japonštiny a vlastníma rukama postavil několikapatrový homestay se stahovací střechou, kudy pozoruje hvězdy. A italského gentlemana na vozíčku, který si vzal Javánku, projel celičkou Indonésii, žije dlouhá léta na Bali a jeho slova jsou jako balzám na duši.
Tahle malá setkání plná energie jsou pro nás ohromě důležitá, díky nim se totiž pořád dokola přesvědčujeme o tom, že slovo „nejde“, „nemůžu“ a ,,až příště“ jsou největší nepřátelé štěstí.
Věřte, že v Čechách máme vše, o čem se lidem v Indonésii ani nesnilo, ale zvykli jsme si na to a nestačí nám to. Pořád máme pocit, že máme málo a jinde, že je tráva zelenější. Lidé se naučili vše stavět na práci a odkládání věcí na AŽ. Naučili se říkat, že to kvůli práci nic nejde, nemůžou a příště. Naučili se, že práce je hlavní důvod, proč nemůžou žít podle svých představ. Ve skutečnosti to ale není o práci, o místě, o věcech a o hromadě peněz, ale o lidech a o životě, který si každý z nás vytváří.
Jedna moje kamarádka mi před pár měsíci řekla větu ,,Člověk musí koukat na to, co musí a potřebuje, nejen na to, co chce.“ Tahle věta se mi vryla do paměti, byla něčím víc. Byla to TA VĚTA, která zní v hlavě spoustě lidem a brání jim ve štěstí. Věta s obrovskou silou, která se v nás drží a nechce se pustit. Přitom by to ale mělo být přesně naopak. Jenže tahle věta, tahle zákeřná silná věta, mnoho lidí zastrašuje a skrývá tak opravdovou podstatu života. Totiž být šťastný a dělat co nás baví. Jděte za svým snem ať už je jakýkoli!
Judit
