Znáte ty dny kdy si říkáte, kde se na silnicích bere tolik lidí? A kam teď všichni jedou? Je přece sobota a na chatu se jezdí v pátek. Je přece 11 hodin dopoledne a do práce se jezdí na 8 ráno. Tak jak to, že je všude tolik aut? A všichni nadávají a troubí na sebe.
To je pořád „Debile, jak to jedeš!“ nebo ,,To neumíš řídit ty blbečku?“ A ruku na srdce, že ty slova jsou i horší.
Nervózní situace si vytváříme prakticky z čehokoli. Z předjíždění i nepředjíždění. Z toho, že někdo troubí a dokonce i z toho, že někdo netroubí. Z toho, že se jede pomalu a pak zase rychle. A někdy i z toho, že se jede podle předpisů. Určitě to všichni známe a kdo ne z praxe, tak určitě z doslechu.
A jak to vypadá ve Vietnamu?
Všechno, co se děje u nás vezměme a vynásobme ty lidi a auta několika tisíci a možná i miliony. Pak ty auta vyměňme za skútry, kola, vozíky a povozy, pár taxíků a autobusů. Dál k těm milionům lidí přidejte psy, kočky a slepice. A taky ještě hluk, neustálé troubení, špínu a prach. A nakonec odmažme všechna pravidla, na která jsme v Evropě zvyklí.
Tak to je Vietnam, ve kterém vzniklo to slavné přirovnání pro totální bordel zvané „To je Saigon!“.
Zdá se vám divné, že potkáte na dálnici někoho, kdo jede pomalu? Nebo když se musíte vyhýbat partě cyklistů, kteří nejedou úplně u kraje? No, tak tady je zvykem, že lidi jezdí v protisměru a křížem krážem úplně běžně. Nemá přece cenu přejet do správného pruhu, když jedu jen pár kilometrů, no ne? Čekáte, že vám dá někdo přednost v jízdě? Nedá. Jediné pravidlo je, že silnější vyhrává. A semafory?
Jezdí se sice na zelenou, ale tak trochu jinak.
Chvíli před ní všichni vyjíždějí a chvíli po ní zase všichni dojíždějí. Takže ve výsledku to vypadá tak, že v určité chvíli se všichni dojížděči a vyjížděči střetnou uprostřed a musí se vymotat. A to odbočování doleva. A teď si představte jak to asi vypadá na kruhovém objezdu.
Chodníky tu nejsou jen na chození, ale slouží i jako náhradní možnost, když je na silnici zácpa.
Troubení se nepoužívá na znak ,,Ty jsi ale vůl, jak to jedeš!“ Ale pozor jedu a tak troubím, abys o mě věděl. Což je ten důvod, proč ve Vietnamu všichni pořád troubí.
Chvíli trvá, než si na to zvyknete, ale pak už je to jako kulisa. Občas někdo nemá zrcátka. Na co taky. Všichni na sebe přece troubí, takže o všem vědí. Problém to začne být, když někdo netroubí.
U nás je bezpečí dětí na prvním místě. Ve Vietnamu jsou na skútru 3 dospělí a 2 děti, které stojí a ani jedno nemá helmu. K nehodám ale nedochází vůbec tak často, jak se může zdát. Za celou dobu jsme viděli jednu.
Lidé mnohem víc předvídají a hlavně se tam jezdí pomaleji, protože silnice ve městech jsou věčně plné.
Má to ale i jednu velkou výhodu. Kvůli počtu skútrů najdete ve městě na každém rohu “improvizovanou” opravnu, kde vám vždycky pomůžou.
Auto je pro pro místní luxus, takže jich moc nepotkáte, ale skútr tu má každý. Bez něj se totiž nikam nedostanete.
V Ho Chi Minh City v podstatě neexistuje městská hromadná doprava a řád autobusů, které tam jezdí, neznají ani místní.
Všichni mají svůj skútr (nebo kolo) a tím se dostanou všude pohodlně a rychle.
No a do tohohle všeho jsme vjeli poprvé uprostřed noci a já si živě pamatuji, jak jsem s krosnou seděla na skútru a zírala. Bylo to děsivě šílené, ale skvělé a zábavné. Ve vzduchu byla cítit ta naprostá odlišnost zvyků a pravidel. Byl to prostě jiný svět a v tu chvíli jsme ani náhodou netušili, že si Asii zamilujeme a navštívíme ji ještě mnohokrát.
Judit
