Tak už jsme zase doma. Když jsme před necelým rokem vyslovili plán, že jedeme na pět měsíců do Indonésie, názory rodiny a kamarádů byly… různé. Někdy úsměvné, jindy povzbuzující a nechyběly i takové, které mi dělaly vrásky. Vyslechli jsme vše od ,,Jen jeďte, já bych jel hned.“ přes ,,Tam bych v životě nejel.“ až po ,,Vy jste se snad zbláznili.“. A mnohé další…
A víte že Indonésie je muslimská?
Že spolu nebudete moct spát v jednom pokoji?
A ani se držet za ruce?
A budeš muset chodit zahalená jako oni.
A hlavně nejezte nic z ulice!
A jak to jako budete dělat s prací?
V Indonésii neni internet.
A nebojíte se malárie?
A jste očkovaní proti tomu, tomu a tamtomu?
Mimo Bali bych v životě nejel.
Když jsme ale prvního února nasedali na letadlo, byly všechny obavy z „dobře míněných rad“ naštěstí pryč. Ať jsme jeli kamkoli, vždycky jsme byli lehce nervózní. Jedete na druhý konec světa, do země, kde nikomu nerozumíte a nikoho neznáte. Indonésie nám ale už od začátku připadala jako kdybychom jí znali a byli jsme tam jako doma. A životem tam se vyvrátily vlastně všechny výše uvedené mýty, které jsme před cestou slyšeli. Realita je totiž jiná. Velmi úsměvná. 🙂
Předsudky vs realita
- Kdyby se všichni lidé usmívali alespoň z poloviny jako Indonéští muslimové, bylo by na světě o mnoho krásněji. Narazit na místo, kde vám vynadají za tílko a nenechají vás spát v jednom pokoji je téměř nemožné. Možná v silně ortodoxních částech Sumatry.
- Z 95% jsme jedli jen na ulici a nikdy nám nic nebylo. Za to v lepším hotelu nám bylo blbě vždycky. Jez tam, kde jedí místní. Pravidlo všech pravidel, které by se mělo napsat do pasu hned pod vstupní vízum.
- Internet je sice trochu pomalejší než v Evropě, ale problém s prací na dálku jsme měli až v některých částech Sumbawy, která je oproti ostrovům na západ minimálně obydlená.
- Malárii (a ani jinou nemoc) jsme nechytili. A nechytil jí ani nikdo, s kým jsme se na cestách bavili. Je to asi riziko jako naše klíšťata.
- Mimo Jávu a Bali začíná ta pravá ,,divočina“, kterou stojí za to poznat. A lidé tam jsou ještě mnohem milejší.
Úsměvné poznatky
Během naší 6 000 km cesty jsme zjistili a poznali spoustu zajímavých míst, lidí, tradic i věcí. A jedno můžeme říct s naprostou jistotou. Život tam nás naučil hodně praktických i úsměvných věcí, na které bychom jinak nepřišli.
- Že dopravní zácpy jdou zvládat s ledovým klidem a i chaos může mít řád.
- Že období dešťů má neskutečné zelené kouzlo. Pokud neprší pořád. Což prší. Prší dokonce tak moc, že nevidíte na cestu, polykáte vodu a na prstech máte varhánky jako z bazénu.
- Že bahno je největší nepřítel všech (ne)motorových vozidel. Zvláště když jste uprostřed ničeho a za hodinu je tma.
- Že když se na skútr dá přimontovat skříň, lednice a nebo i obojí najednou, tak proč bychom se tam nevešli i my s celým životem.
- Že indonéští muslimové mají úsměvy vůbec nejširší a navíc se neskutečně rádi fotí.
- Že jídlo z nejobyčejnějšího warungu chutná vždycky nejlíp.
- Že body rafting je pořádná makačka a nechápu, jak jsme to mohli zvládnout!
- Že kamarády najdeš všude. Zvířecí, lidské a dokonce i ty české.
- Že na Bali není snad jediný den bez ceremonie, svatby, oslavy nebo oslavy pohřbu.
- Že nejhorší spolubydlící je gekon.
- Že řev z amplionů mešity se skutečně naučíte ignorovat.
- Že pracovat se dá doslova a do písmene odkudkoli.
To, co jsme už dávno „věděli“, ale teď to teprve VÍME
- Že nejlepší film na světě je západ Slunce.
- Že krása přírody je nekonečná.
- Že k životu stačí opravdu málo.
- A především… Že i cesta je cíl!
