Jestli mě někdy napadlo, že pojedu do Vietnamu a zamiluju si Asii? Ehm. Ne. Nikdy. Bylo jaro 2014 a s Filipem jsme se v podvečer vraceli zpět do Prahy. No a v tom se to přihodilo. Najednou mi říká
,,Mám ve Vietnamu kamaráda, napadlo mě se tam podívat. Pojedeme?“ A já na to ,,JO“.
A v duchu jsem si říkala hmm takových plánů už bylo, to jsem na to zvědavá. Znáte to. Každou chvíli někdo plácá něco o tom, kam pojede, ale když má přijít na koupi letenky, nebo na první opravdový krok, tak je najednou po všem a každý dřepí doma se slovy ,,Teď se mi to fakt nehodí, pojedu příště.“
Ale kdy bude to příště? Ne, opravdu nikdy nebude vhodnější doba, než je právě teď.
Všichni si říkáme, počkám, až budu mít víc peněz, lepší práci, nebo až se přestěhuji do vlastního a pak začnu cestovat. Ale světe div se, i když tohohle dosáhneme, budeme chtít něco dalšího a nikdy nebude vhodnější doba, než je právě teď. Nikdo z nás neví, co bude zítra, natož za rok, nebo za 5 let. A přesně tohle mi blesklo hlavou, když jsem řekla ,,JO“. A tím začalo něco nového. V tu chvíli jsem věděla, že začnu cestovat. Skutečně cestovat. A že končí éra klasických plážových dovolených, při kterých stejně nic nepoznáme. 🙂
Spousta lidí „chce“ cestovat. A když jim nabízím, ať jedou s námi, všichni řeknou, že by jeli hned. Ale pak? Nejde to. Nejčastěji slýchám ,,Nemůžu si vzít tak dlouhou dovolenou, můžu maximálně na dva týdny.“ ,,Nemůžu, zrovna teď jsme kupovali nový gauč a televizi a na cestu nezbyly peníze.“ ,,Pojedeme s vámi příště.“ Nemůžu. Nejde to. Nemůžu. Nejde to.
Mám jednoduchou radu. Pokud to jen trochu jde, vykašlete se na to.
Pokud chcete opravdu cestovat, je to jen na vás a můžete.
Není to o tom, že není čas. Není to o tom, že vás z práce nepustí. Je to jen o tom, jestli chceme nebo ne. A když se rozhodneme opravdu chtít, získáme to nejkrásnější a nejcennější v životě. A jsou to zážitky. Opravdové skutečné zážitky, které nám už nikdo nevezme.
Vždycky jsem byla tak trochu dobrodruh, stačilo říct, že jedeme na výlet a bylo. A nejradši jsem byla, když jsme se třeba trochu ztratili a zmizeli z hlavní trasy daleko od lidí a nacházeli místa, která jsou mnohem krásnější, než všechna ta, která najdete v průvodcích. Nikdy jsem moc neřešila konkrétní plány, časový harmonogram, rozpočet, svačinu, nebo další náležitosti.
Zkrátka se jelo a bylo to vždycky dobrodružství a ty nejlepší zážitky.
No a tak byl říjen. Máme letenku a jinak žádný extra plán.
Pár dnů před odletem balíme asi miliardu zbytečných věcí do dvou krosen. A taky hromadu uzeného masa a sušenek pro Tomáše, protože ve Vietnamu mají prý jen Oreo. Jo a je to fakt pravda. Skutečně je tam jen Oreo, ale za to ho mají ve všech možných variantách. Borůvkový a dokonce i jahodový. Pokračování v tomto článku.
Judit
