Další vyprávění od cestovatelky Terky, které navazuje na článek Kitchener je tady!
Následující den po propařený noci…eh…no vlastně po pařbě do půl 2 ráno. Zajímalo by mě, jestli tomu Kanaďani říkají propařená noc. Vlastně by mě vůbec hrozně zajímalo, čemu říkají pařba nebo kalba a jestli by přežili naše český noční tahy. Protože Nikola říkala, že na silvestra byla s pár lidma v český komunitě někde v Torontu a Kanaďani šli zase ve dvě spát a Češi klasika, do 6ti do rána. Jedeme naše úvahy o fungování vesmíru a o podstatě lidskýho bytí.
No a teď teda zase zpátky do dalšího dne v Kitcheneru.
Byla to neděle ráno a já jsem vstávala jako první. Pravděpodobně jsem se vzbudila hlady, protože jsem se nemohla dočkat brunche. V 9 všechny holky ještě spí, ale daří se mi je pomalu dostat z postelí, některý teda z matrace a z gauče.
Když se ani po dvou hodinách pořád nikdo nemá k odchodu, začínám být opravdu nervózní a nepříjemná. Hlad ze mě dělá nasranýho chlapa, kterej příjde v 5 večer z práce a nemá teplý jídlo na stole. Všichni se diví, proč mám v půl 12 hlad. Po dalších 38-mi minutách konečně vyrážíme. K mému zklamání bohužel pěšky. Nejezdí se na týhle straně zeměkoule všude autem? Restaurace je naštěstí vzdálená jen asi 300 metrů. Jo a zapomněla jsem říct, že zrovna nesněží, ale zima je strašná.
Restaurace se jmenuje Mel’s diner. Hned za vchodovýma dveřma je cedule, která říká něco jako: Počkejte, až Vás usadíme. Tak čekáme, protože je evidentně plno. Jít v neděli na brunch je asi hit. Vlastně on je to teď i hit tady u nás. Slečna nás usazuje asi k tomu největšímu stolu a přímo uprostřed restaurace, která mimochodem vypadá skoro stejně jako ta z Pulp Fiction.
Jsem nadšením bez sebe a už jenom čekám, odkud vyskočí někdo s bouchačkou. No a pak už je to všechno přesně jako z americkýho filmu. Servírky chodí okolo a dolejvaj kafe z tý konvice, ve který kafe nikdy neubejvá. Myslím, že by ještě mohly jezdit na bruslích pro ten efekt.
Holky si asi vůbec nechtěj ten brunch užít a tak si všechny dávají to stejný jídlo. Jenom já si dám jiný, myslím, že se jmenovalo Hungry Mel. Kromě obrovský porce vajec, brambor, toastů na talíři mám ještě jeden talíř, na kterej se skoro nevejdou obří lívance. Holky to moc nechápou, ale já jím ráda sladký a slaný jídlo dohromady. Ne že nejdřív sním hlavní chod a až potom dezert. Prostě dohromady. A tak jsem to měla všechno před sebou a byla to obrovská výzva. Hlavně pro ten můj staženej žaludek, kterej byl nucenej skoro 3 hodiny po probuzení hladovět.
Shrnuto podtrženo, cena 11.99. A k tomu kafe a vody s citronem kolik si jenom přeješ. Jsem asi poprvé od příletu šťastná a na nic si nestěžuju. Úspěch. Nemůžu se hejbat.
Odpoledne pak vyrážíme na výlet k Ontarijskému jezeru do města Oakville.
Nebudeme přeci jen tak sedět doma, když je venku asi -30°C.
U toho jezera je přeci krásnej výhled na Toronto. Stálo to za to, táhnout se tam hodinu a půl. Zrovna dneska. Proč? Takže jsme se pokochaly výhledem možná tak na pózující Amy (náš psí doprovod) a zapadly jsme do hipsterský kavárny, vypily čaj a kávu a zase jsme nasedly do auta a vyrazily směrem zpátky.
Na zpáteční cestě řešíme naše další plány. Následující dny máme strávit v národním parku Algonquin. Máme zaplacený ubytování. Jenomže už zase sněží a nám tak nějak dochází, že ač sice máme nějaký zimní oblečení a pohorky, tak to asi stačit nebude. Když bude sněžit dál, budeme za hodinu venku úplně promočený a zbytek dne pak prosedíme někde ve srubu. Dobře, nejsme zas tak dobře připravený na Kanadu. Chvíli se dohadujeme a vymýšlíme, jak na to co nejlíp vyzrát. Pojedeme do Otawy? A půjdeme do hokejový síně slávy? Prej tam je i Jarda. Zas tak dobrý věci nás nenapadaj.
A pak Nikola pronesla asi tu nejšílenější větu na světě: „ Viděla jsem levný letenky na Floridu.“
Pokračování příště.
Terka
