Další vyprávění od cestovatelky Terky, které navazuje na článek Čau ne? je tady!
Jet do Kanady nikdy nebyl můj sen. O Kanadu jsem se nikdy moc nezajímala a moje znalosti zahrnovaly pouze tyto informace: Javorovej sirup, červeno-bílá vlajka s listem, hokej a daleko. A hlavní město si beztak nikdo nepamatuje. No schválně? Jaký je hlavní město Kanady? Nevíš, co?
A pak přišla moje spolužačka s tím, že si zažádá o pracovní vízum do Kanady. To mohlo být tak nějak zhruba v únoru roku 2015. A od tý doby se tak nějak vědělo, že se pojede s holkama do Kanady. Kdy, bylo ve hvězdách.
Nakonec se všechno začalo rýsovat zhruba v září, kdy moje kamarádka měla všechno vyřízený a já jsem začala šetřit na letenku do Kanady. No a pak se nějak tak všechno seběhlo, našetřeno bylo a s holkama jsme koupily v únoru letošního roku 4 letenky do Kanady a začaly jsme plánovat cestu do nejmenšího detailu. Jak moc špatnej nápad, jet se čtyřma dalšíma slepicemi za tou pátou do Kanady to byl, jsem zjistila hodně rychle. Ale o tom se taky dočtete.
Dostat se do Kanady není tak jednoduchý. Nejde to udělat moc spontánně. Něco jako hele: „Levná letenka na zítra, zrovna mám volno.“ moc dobře udělat nejde. Ale my měly času dost. Hned po koupi letenky jsme si vyřídily ETA vízum. To se na internetu vyplní, zaplatí asi 7CAD a oni vám obratem pošlou odpověď, jestli tam můžeš, nebo ne. Takže my jsme mohly. A pak už jsme jenom čekaly do 2.dubna, až budeme sedět v letadle. Až sem to nebylo až tak těžký. Takže teď si vlastně hodně protiřečím. Je to těžký, nebo to není těžký se tam dostat? No asi záleží na úhlu pohledu…
V den odletu přijíždíme na letiště v Praze docela pozdě, ale check-in je pořád otevřenej. Holky plašej, že nám to letadlo určitě uletí, ale já vím, že neuletí, protože napřed letíme jenom do Amsterdamu a to není zaoceánskej let, takže tam přeci nemusíš být tak brzo před odletem. Teda pokud neplánuješ už na letišti v Praze utratit všechny svoje peníze ve Victoria’s Secret. Na to potřebuješ ten čas.
A tady to všechno začalo. Všechno špatně. Mělo nám to dojít hned při prvním problému. A tím byl onen pozdní příchod na letiště. Kdybych věděla, že nám to předurčí celých dalších 14 dní, nikdy bych takhle pozdě nepřišla. Problém číslo dva nastává vzápětí, když madam za přepážkou nejdou vytisknout palubní vstupenky z Amstru do Toronta a říká nám, že budeme muset znovu na check-in v Amsterdamu.
Hrůza v očích. Prostě tam naše jména nejsou. Aha. Ale prý je to v pořádku. Kufry prý posílá rovnou do Toronta. V prostoru za pasovou kontrolou je piano. Naše nadaná Jája vystřihne klavírní sólo, jsme dojatý, hraje Paradise od Coldplay a všem nám to připadá, jako když opouštíme rodnou zemi na věky a už se sem nikdy nevrátíme. Nebudu lhát, slzy mám na krajíčku a do Prahy se už nikdy vrátit nechci. Představuju si život v Kanadě ve srubu s dřevorubcem.
A vlastně v Amsterdamu ani žádný velký problém nenastal. Jejich self checkin fungoval výborně, tak jsme se poplácaly po zádech, jak jsme šikovný, goldn ček hende a že se určitě v tom světě neztratíme a toho manžela si taky najdeme.
Vlastně jo, jeden problém tu byl, neseděly jsme s holkama v letadle pohromadě. Ale já jsem měla štěstí a seděla jsem s pianistkou. Vedle nás seděl pán, co vypadal jako David Bowie, tak jsem byla v klidu. A na tohle jsem se hrozně těšila. Na ten zaoceánskej let. Lítám od malička, ale nikdy jsem neletěla takhle daleko a už vůbec ne tím velkým letadlem. Miluju letadla, dokonce jsem i pracovala jako uklízečka letadel na Ruzyni v Praze. Na tohle jsem se prostě vážně klepala. Sice jsem měla v plánu těch 8 hodin letu do Kanady prospat, ale nešlo to, protože na sedadle přede mnou byla obrazovka, v ní milión filmů a seriálů a vedle mně kámoška. Moc se omlouvám všem cestujícím sedícím v našem okolí za jejich nejhorších 8 hodin v životě.
Čau Terka
