Jak jsme se vydali do Indonésie

na půl roku

Nové recepty

Vyrábím s láskou

spot_img

Když jsme v loni v podvečer seděli na srílanské pláži, zrodil se nám v hlavě plán, že bychom si chtěli vyzkoušet život v cizině. Někde trochu v divočině, kde nebudeme chodící peněženky, ale budeme součástí místního života. Někde, kde poznáme skutečnou zemi, a nejen pohádkovou říši vystavěnou pro turisty. A především někde, kde je teplo! Stanovili jsme si limit do dvou let a destinaci samozřejmě asijskou.

A jak čas plynul, všechno se nějak urychlilo, rok se s rokem sešel a my se vydali na naší životní cestu do Indonésie a to téměř na půl roku.

Proč právě Indonésie?

Prostě jen tak. Chtěli jsme do jihovýchodní Asie a zároveň někam, kde jsme ještě nebyli, a tak jsme vybírali mezi Thajskem, Filipínami a Indonésií. Filipíny hned na začátku padly kvůli komplikovaným vízům, Thajsko padlo vzápětí kvůli zvětšujícímu se turistickému ruchu a tak to vyhrála Indonésie.

Kam jsme se nakonec vydali?

Startovali jsme na jednom z nejlidnatějších ostrovů světa. Tedy na Jávě a to přímo v její metropoli. V hlavním městě Jakarta. Tam jsme horko těžko koupili skútr a dobrodrůžo mohlo začít. Během pěti měsíců jsme projeli celou Jávu, Bali, Lombok a půlku Sumbawy, ze které jsme se bohužel museli vrátit, protože tam nebyl téměř žádný internet, který k práci potřebujeme. Do dvou let chceme dojet až na Timor. Tak nám držte palce!

Co jsme dělali?

Najeli jsme 5 000 km na skútru. Pracovali na dálku do ČR. Psali články. Plánovali nové projekty. Těšili se na řízek s bramborovým salátem. A na chleba s máslem. Projeli Sumbawskou džunglí. Naplánovali další dobrodružství a mnoho dalších věcí, které se asi už navždy budete dozvídat právě tady na blogu.

A co na to rodina?

Jak se dalo očekávat, rodina to přijala opět s velkým nadšením. Táta si klepal na čelo, máma konstatovala ,,Co mám s váma dělat, čekala jsem to.“ Babička mě obden odrazovala telefonáty s tragickými historkami proloženými větou ,,Přece se nebudete zbavovat toho vašeho bytu a proč nejedete radši do Vietnamu, tam už to znáte.“ Děda to nazývá ,,poněkud lehkomyslná cesta“ a ,,Nech je bejt, je to jejich rozhodnutí.“ A tak dále a tak dále. Chvílemi mě to dost znepokojovalo a už jsem panikařila z toho, jak všichni panikaří. Čím víc se ale blížil náš odjezd, tím víc jsem se těšila. Nedostavil se žádný strach na letišti, dokonce ani ten, který přišel před každou jinou cestou do neznáma.

Ještě týden před odletem jsme měli pořád plno času na všechno lelkování i odpoledního šlofíčka a pak to přišlo.
Vystěhovat byt. Plně vybavený byt! Nikdy!!! Nikdy víc!! Nevím, jestli je lepší vyhořet, než se stěhovat, ale rozhodně je lepší se nikdy nikam nestěhovat! Vůbec nemáte tušení kolik věcí vlastně máte, dokud je nestěhujete. A nic z toho samozřejmě nemůžete vyhodit, protože ,,To je ten kamínek víš tam odtud, tam jak jsme byli.“ A tohle tričko s tím flekem od akrylu, to si schovám až zase budu malovat, jé a tady je další. Hele to je ten kus z vodní dýmky, který zbyl, když jsem jí před třemi lety rozbila, třeba se to ještě bude hodit. Někdy. Až koupím novou. Někdy…

A pak ty věci musíte někam dát. Všechny. K babičce, k druhé babičce, k mámě a na půdu. Tímto všem opět děkujeme za poskytnutý úložný prostor a velkou trpělivost se stěhováním v -15°. Ale povedlo se!

A pak zajistit práci a práci na dálku, zásoby pro e-shop a předání e-shopu naší statečné pomocnici, papíry, víza, kopie, mezinárodní řidičák, dokumenty, daňové přiznání, výpovědi z mobilu, doktoři. Papíry, papíry a zase papíry. Ale povedlo se!

A pak už jen zabalit. To je něco jako stěhování. Citová vazba na blbosti. Tohle tričko přece potřebuju, vždyť to se mnou bylo i minule. Nemůžu vzít tyhle boty a tyhle tu nechat, vždyť jim to bude líto. Jsou to šťastný boty! (Fakt jsou, projeli se mnou i těch 5 000 km v Indonésii, což v tu chvíli nevěděli ani boty ani já). A co ta knížka, nikam se nevejde, ale já tam přece budu číst. Vždycky s sebou přece vezu knížku, která se jenom projede, protože na ní nikdy není čas. A tak dále a tak dále… Takže to teď vypadá tak, že se ,,Dívka ve vlaku” vrátí asi jako salát a kdybych neměla úctu ke knihám, tak jí asi někde vyhodím. Ale to jí nemůžu udělat. Nakonec jsme i balení zvládli.

A zvládli jsme i odlet.

I přílet.

A přišly nám i krosny. Což v jednu chvíli nevypadalo moc pravděpodobně.

Takže dobrodružství mohlo započít a taky započalo, ale o tom všem už můžete číst v dalších článcích z Indonésie, které budou neustále přibývat.

Judit

Napište komentář

Napište komentář
Zde napište své jméno

Tak to jsem já

spot_img

Vyrábím s láskou

spot_img

Vege a vegan recepty

Sladké recepty

Bezlepkové recepty

Cestování